Marina di Campo - Mulini - Lacona - Porto Azzuro - Terranera - Rio nell Elba - Rio Marina - Nisporto - Bagnaia - Magazinni - Portoferraio - Procchio - Marina di Campo

Nastává šestý den naší dovolené a dneska chci ukázat Miňovi a Vlaďce lagunu na pláži Terranera. Vyrážíme po snídani a přidává se k nám ještě druhý Miňo s Andreou. Jedeme jak jinak, než na kopec nad kemp. Důvěrně známé asfaltové stoupání nás pořádně zahřeje, ale za půl hodinky jsme nahoře. Chci je zavést do terénu a tak odbočujeme na cestu, kterou jsem jel minulý den. Naštěstí jsem je upozornil, co je čeká a tak necelé dva kilometry se všichni trápíme v kamenech. Poté už najíždíme na krásnou lesní cestu a míříme směrem k lomu Cave di Pietro. Po cestě nezapomeneme ukázat Miňovi s Andreou zříceninu starého mlýnu Mulini a pak už dojíždíme až ke zmiňovanému lomu. Tady nás Miňo s Aďkou opouštějí a sjíždějí do Portoferraia, kdežto já a Miňo s Vlaďkou máme před sebou sjezd do Lacony. Ten si náležitě užíváme, projíždíme Laconou a napojujeme se na pobřežní cestu, která vede až na hlavní cestu z Porstoferraia do Porto Azzura. Na tu taky po další půlhodince najíždíme a musíme vydržet asi 5 kilometrů v hustém provozu. Tento úsek nemám moc v lásce, jednak kvůli tomu provozu a jednak kvůli tomu, že se není moc na co koukat. I to ale máme rychle za sebou a vítá nás krásné přístavní město Porto Azzuro. Jdeme zase do místního supermarketu na pivko a chvilku odpočíváme.

Z Porto Azzura pokračujeme směrem na Rio Nell Elbu a asi 2 kilometry za Portem Azzurem odbočujeme doprava. Sjíždíme a po pár set metrech dojíždíme na pláž. Tady se pak vykoupeme a já si chystám na zdejší pláži nasbírat kamínky. Z pláže se vydáváme vlevo a po stěrkové cestě vyjíždíme malý kopeček, abychom ho hned vzápětí sjeli až na pláž. Zdejší pláže jsou čarokrásné svým černým pískem. Zbarvení je od všudypřítomné železné rudy. S Miněm zkoušíme jet po pláži, ale v písku je to neskutečně náročné, tak po chvilce slézáme a tlačíme. Po pár desítkách metrů máme před sebou asi 10 metrovou skálu, která je pořádně šikmá a určitě se vyjet nedá. Vylezeme nahoru a já točím Miňa, jak tuto skálu sjíždí. No frajer, já jsem si na to netroufl. Teď chvíli naše kola tlačíme po skále a za chvíli jsme už na Terraneře a koukáme na tyrkysovou lagunu se sladkou vodou, která je od pláže oddělena maximálně 10 metrů. Já ještě vyjíždím kousek na kopeček a fotím lagunu z druhé strany. Vrátím se zpátky a mezitím zde přichází jeden pár s newfounlanďanem. Pes je v laguně jako doma a baví se tím, že chytá nahozený míček. Krásný pes a já si ho samozřejmě fotím.

Vracíme se zpátky na druhou pláž, převlékáme se do plavek a skáčeme do průzračného moře. Koupání tady si užívám i proto, že minulý rok jsem tady skoro do vody nevlezl, protože byla plná medúz. Když vylezu z vody, jdu se projít po pláži a sbírám kamínky, které mi padnou do oka. Ve finále jich mám tolik, že váží dobré dva kila. No uvidíme, jestli je po cestě nebudu odhazovat. Miňo s Vlaďkou zde zůstávají a chtějí se válet u moře a já vyrážím dále a chci se kouknout do Rio Mariny, městečka, které mi minulý rok tolik učarovalo. Vyjíždím tedy z pláže, vracím se zpátky na hlavní cestu a pokračuji směrem na Rio Nell Elba. Cesta mi stále pomaličku stoupá, klikatí se a já po nějakých 10 kilometrech dojíždím do výše zmiňovaného městečka. Rio Nell Elba má rovněž svůj půvab, je to městečko zasazené pod horami ve výšce asi 180 metrů nad mořem. Ovšem ani dneska si ho nehodlám prohlédnout a už začínám sjíždět až do přímořské Rio Mariny. Sjezd je dlouhý asi 5 km a já se za pár minut řítím ulicemi Rio Mariny.

Jedu samozřejmě do zdejšího přístavu a na zdejší molo, zde si dávám pauzu a kochám se pohledem na celé město. Je tady opravdu nádherně. Po doplnění nezbytných tekutin a energie se vydávám zpátky a tentokrát těch 5 kilometrů nebude za pár minut. Cesta začíná hned stoupat a do Rio Nell Elby to lepší nebude. A vlastně ani potom ne. Kupodivu šutráky v batohu až tak moc necítím a jede se mi celkem dobře. Rio Nell Elbou opět jenom projíždím a pokračuji až nahoru do sedla. Přehupuji se a naskýtá se mi opět úchvatný výhled. Hluboko pode mnou pobřeží a v dáli vidím Portoferraio a za ním tyčící se nejvyšší vrchol Elby – Monte Capanne. A také vidím, jak se pode mnou klikatí cesta, po které budu sjíždět až do Nisporta. Sjezd je krásný a dlouhý a náročný je tím, že je zde spousta vráceček. Kotoučovky jsou opět rozpálené a já si sjezd jaksepatří užívám.

Z Nisporta mě čeká ovšem nejtěžší a nejbrutálnější úsek cesty. Asfaltka se tady zdvihá asi v 18 % stoupání a má dobrý kilometr. Tak a tady začínám litovat, že mě v batohu tíží o dvě kila navíc. Nohy už mají dneska něco odjeté a navíc jsem už 6 dnů bez přestávky na kole, a tak se docela trápím. Jedu na nejlehčí převod, supím jak mašina, potím se a nadávám. Za každou zatáčkou čekám, že už bude konec mého trápení, ale ten stále ne a ne přijít. Konečně. Jsem nahoře a teď najíždím na štěrkovou cestu a po té budu mírně sjíždět podél pobřeží až do Bagnaii. Tady znova najíždím na asfalt a pokračuji dále až do Magazzini. Zanedlouho najedu na hlavní cestu z Porto Azzura do Portoferraia, trošku vystoupám a už sjíždím do největšího města na Elbě. Propletu se městským provozem a přede mnou vyvstává stoupák a následně sjezd do Procchia. Stoupání čítá nějakých 160 výškových metrů, a i když není nijak prudké, už mi po té dnešní náloži dává pořádně zabrat. Jsem rád, když jsem konečně nahoře a fičím si to poklidně dolů do Procchia. Odtud malý stoupaček a už mě čeká mírné klesání a rovinka až do kempu. Dorážím docela unavený, ale opět spokojený. Rychle si uvařím oběd a jdu se vykoupat do moře.

21.09.2011