Prato - Passo Stelvio - Passo Umbrail - Santa Maria - Glorenza - Prato

A je to tady. Nadešel den D a tím i možnost splnit si svůj další cyklistický sen. Tou výzvou bude zdolat slavné Passo Stelvio. Nejslavnější a druhé nejvyšší silniční sedlo v Alpách. Trávíme krátkou dovolenou v Tyrolsku a jsme ubytování v rakouské vesničce Fendels. Pomalu nemůžu ani dospat, honím Irmíska na snídani hned v 8 ráno a hned potom nakládám naše kola na auto. Předpověď počasí má být dneska výborná a já jsem odhodlaný průsmyk Stelvio, který se nachází ve výšce 2760 mnm, zdolat i za cenu vlastní smrti.

Sjíždíme autem do údolí, napojujeme se na hlavní silnici a míříme k italským hranicím. Do cíle naší cesty, kterým bude městečko Prato allo Stelvio to máme asi 70 kilometrů. Jelikož cesta vede po normální silnici s četným stoupáním a klikatícíma se zatáčkama, přijíždíme do Prata po desáté hodině. Po cestě se ještě zastavujeme u jezera Lago di Resia a děláme několik fotek tohoto malebného místa. Shazuji kola s nosičů, obouvám si tretry a o půl jedenácté vyrážím na mou „prozatím“ největší cyklistickou výzvu.

Vyjíždíme z centra městečka Prato, které leží ve výšce 915 mnm. To znamená, že je před námi nepřetržité stoupání o délce 26 kilometrů, převýšení 1845 metrů a 60 serpentin. Necháváme město za sebou a cesta se poměrně normálním profilem zvedá vzhůru. Je sice trošku chladněji, nějakých 14°C, ale já se svlékám do krátkého dresu. A ikdyž je ve stínu stromů ještě chladněji, objevují se mi na čele první krůpěje potu. Od začátku jedu pohodově, vím, že je přede mnou masakr a nechci vytuhnout někde v polovině trasy.

Samozřejmě podobný nápad, vyjet nahoru, má i spousta dalších cyklistů. Jenže s MTB koly jsme tady trošku za raritu, většina cyklistů má silničky. A proto mám neskutečnou radost, když se mi náhodou podaří někoho předjet. Z Prata do vesničky Ponte Stelvio to jsou tři kilometry a dá se říci, že příjemně zahřívací. A dá se říci, že i do další, stejně vzdálené vesničky Gomagoi, je cesta příjemná a nenáročná. Celou dobu kopírujeme říčku Rio Solda a právě tady říčka uhýbá vlevo.

Za Gomagoi cesta dokonce na chvíli klesá a pak postupně znova stoupá. Projedeme tunelem a za ním už musím trošku přišlápnout do pedálů. Ale poté se opět cesta zmírňuje a po necelých čtyřech kilometrech nás přivádí do vesničky Trafoi. A právě před touto vesničkou se nám otevírá výhled a před námi vyvstávají obrovské masívy. Cože? Tam někde mám vyjet? No zkusíme to, prozatím se mi jede perfektně. A Irmískovi taky, ta si to v pohodě užívá.

Za Trafoi se jede ještě chvíli pohodově, ale pak vjíždíme do lesa a najíždíme do serpentin. No, tady už má stoupání 9-10% a já musím přeřadit na lehčí převody. Zhruba tří kilometrový úsek nás vyváží o 250 výškových metrů a tohle mi už trochu sil ubírá. Nacházíme se u restaurace Weißer Knott a máme za sebou asi 16 kilometrů a převýšení 900 metrů. Znamená to, že před námi je už „jen“ 10 kilometrů, ale bohužel stejná porce výškových metrů. Ale pořád se cítím dobře a ani jednou jsem ještě nezastavil.

Opět se nám otevírá výhled a my se můžeme kochat pohledem na majestátní a zasněžený Ortler (3905 mnm). Nutno podotknout, že nám zhoustl celkem provoz a mimo cyklistů je zde spousta aut a motorkářů. Zpříjemněním je pohled na kolonu švýcarských supersportů. Nechybí značky jako je McLaren, Pagani, Lamborghini, Ferrari a Porsche. Po kratším mírnějším úseku přichází další serpentina a cesta se znovu dere vzhůru.

Tady se už nechám přemluvit od Irmíska, ať zastavíme a sníme banán a müsli tyčinku. Po pětiminutové pauze jsem zpátky v sedle a roztáčím své pedály. Teď už to ale tak lehce nejde. A dalším problémem je, že mi dochází voda v bidonu. Doufám, že bude po cestě nějaká studánka. Vjíždíme na rovinku, míjíme hotel Franzenshöhe a za ním to přichází. Ukazuje se skalní stěna s ikonickými 15 serpentinami. Ty vole, to jako fakt? Teď nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a potit krev. Ale na druhou stranu je fakt, že tady už je vidět vrchol a cíl. Aspoň něco.

Tady dávám své drahé ženě do ruky foťák, ať mě aspoň před smrtí vyfotí. Pomalu se prodírám serpentinami vzhůru a zanedlouho přijíždím ke studánce. Druhá, vynucená zastávka. Asi mi ještě nikdy víc nechutnala čistá ledová voda jak právě tady. Nasedám zpátky na kolo, pomalu se rozjíždím a do pusy strkám tabletku Enervitu proti křečím. Postupně ukrajuji metr za metrem, ale přesto mi přijde, že si udržuji rychlost s ostatníma cyklistama. Když už mám do cíle asi další tři serpentiny, musím potřetí zastavit.

Vydychávám, vyklepávám nohy a doplňuji tekutiny. V tom se mě má úžasná žena zeptá, jestli nechci půjčit její elektrokolo, že to nikomu neřekne. Nevím, jestli se mám smát nebo ji i s tím elektrokolem shodit ze srázu. I kdybych měl dolézt po čtyřech, tak těch posledních pár set metrů dám na svém kole. Ale ten poslední úsek je fakt drsný. Klepu se jak ratlík z nedostatku cukru, chce se mi zvracet a před očima se mi dělají mžitky. Jenže to už přijíždím na vrchol a mě zaplavuje neuvěřitelná euforie. Dokázal jsem to!

S klepajícíma se nohama jdu do místní hospůdky a objednávám si coca-colu a pivo. K mé radosti tady mají mé oblíbené točené Birra Moretti. Sedáme si venku na sluníčku a já ujídám čokoládovou tyčinku, kterou zapíjím coca-colou. Postupně se přestávám třást a začíná mi být úplně dobře. A jdu si ještě pro jedno pivko, myslím, že jsem si ho dneska zasloužil. A je mi celkem jedno, že není zrovna nejlevnější.

Odpočíváme tady dobrou hodinku. Jdeme se podívat do místních obchůdků a koupit si magnetku. A hlavně se chci nechat zvěčnit před vrcholovou cedulí. Když se prodíráme davem, slyším za námi češtinu. Dva motorkáři taky koukají po suvenýrech. Zdravíme se a znova mě zahřeje u srdce, když mi jeden z nich říká: „Ty vole, tys to vyjel na kole? Já jedu na mašině a už jsem toho mě celkem dost“. Pak se ještě vyfotíme s cedulí Gira d’Italia a pomalu se chystáme na další cestu.

Jsem rád, že Irmískovi vydržela baterka až nahoru a dokonce hlásí ještě jeden dílek. Pokud si myslíte, že jedeme rovnou zpátky dolů, tak se pletete. Vymyslel jsem totiž okruh přes Švýcarsko. Ale už to bude pohoda, pojedeme z 99% z kopce. Do průsmyku Passo Umbrail to máme 3 kilometry sjezdem. Pouštím brzdy, nechávám Irmíska daleko vzadu a užívám si rychlosti a klopení zatáček. Zastavuji pod průsmykem a tady se cesta dělí. Ta vlevo směřuje do Bormia, ta vpravo do průsmyku, který tvoří hranici se Švýcarskem.

Počkám na Irmíska, vyšlápneme krátký kopeček a jsme na Passo Umbrail. Poprvé v životě vjíždíme do Švýcarska. Cesta se láme a já znova pouštím brzdy. Paráda, na tohle jsem se těšil. Ale hned v jedné vrácečce zastavuji. Je odsud fantastický výhled na Passo Stelvio. Vytahuji stativek a děláme si s miláčkem společnou fotku. A teď to přijde znova – brzdím na poslední chvíli a do přehledných zatáček klopím na hranici adheze. Poté se cesta vyrovnává a ani sjezd není tak moc prudký.

Zastavujeme se až u Gasthausu Alpenrose a jdeme na kafe. Což se ale ukáže být špatnou volbou. V Itálii jsem nikdy a nikde nepil špatné kafe, kdežto tady je nějak vodové a vůbec ne chutné. Navíc zde stojí 7,50€, což je trojnásobek ceny italského. No co se dá dělat, alespoň máme parádní výhled o údolí. Po půlhodince nasedáme na biky a před námi je krátký, prudký a serpentinový sjezd do městečka Santa Maria.

V Santa Marie se napojujeme na hlavní silnici a teď už mírně sjíždíme do třech kilometrů vzdáleného Müstairu. Za tímto městečkem překračujeme hranici zpátky do Itálie a zanedlouho projíždíme městem Tubre. Nutno říct, že zde skoro není provoz a s mírným klesáním se jede parádně. To se změní až v Glorenze. Tady opět musíme krátký úsek nastoupat a před námi je 6 kilometrů dlouhá cesta do Prata, která klesá už neznatelně.

Je půl 6, nasedáme do auta a míříme zpátky do Rakouska do hotelu ve Fendels. Už teď se těšíme na bohatou večeři a já se těším i na pivko. Po večeři si jdeme sednout do baru a mezitím slunce zapadá za masívy hor. Sice jsem trochu unavený, ale nohy mě nijak zvlášť nebolí a už plánujeme výlet na příští den.

11.09.2018