Liptovský Mikuláš - Bobrovec - Žiarska chata - Jalovec - Liptovský Mikuláš

Další naší vyjížďkou na Slovensku bude Žiarska chata. Jelikož se celé dopoledne prohánějí nad Liptovským Mikulášem bouřky a přeháňky, vyrážíme až po obědě. Západní Tatry jsou ukryty v mracích a jsme smíření s tím, že asi zmokneme. Přesto vyrážíme a společně s Tomášem a Pavlem míříme po hlavní cestě do Bobrovce. Míříme dále do Jalovce, kde už sjíždíme z asfaltové cesty a najíždíme na polňačku. No už teď je jasné, že čistí opět nepřijedeme. Projíždíme pastvinou, fotíme krávy a přijíždíme k lesu, kde na nás čeká několik stovek metrů dlouhý a útrapný stoupák. Volné kamení, mokro a sklon svahu nás nutí občas si šlápnout i na zem. Po této námaze vjíždíme na louku, svah se zmirňuje a jsme odměněni nádherným výhledem směrem na Nízké Tatry. Uděláme pár fotek a pokračujeme dále.

Tady se už napojujeme na Tatranskou Magistrálu. Ovšem ta je neskutečně rozbahněná a rozdupaná zdejším dobytkem. Cirka kilometrový úsek se neskutečně trápíme, pláště prokluzují a na našich kolech zůstávají kila bahna. Dojíždíme k brodu, který si vychutnáváme a voda nám stříká až nad hlavu. Uf, konečně se jede lépe. Pevná hliněná a posléze štěrková cesta je už pohodou, oproti tomu, co jsme absolvovali před chvíli. Radost nám kazí trošičku burácející hrom a černava ženoucí se na nás. Prozatím neprší, tak šlapeme dál a já se Tomáše vyptávám na nějaké body úkrytu. K ústí Žiarské doliny to máme pár kiláků, ale už povětšinou sjezdem a v polovině trasy je větší krmelec. S touto odpovědí jsem spokojený a tak šlapeme dále. Ještě chvíli mírně stoupáme a za chvíli přichází krásný a dlouhý sjezd až k ústí zmiňované doliny. Terén je mokrý, jsou zde kaluže, ale nám už je to jedno, špinavější už být nemůžeme, a proto si tentokrát brzdy ke slovu nepřijdou. Přijíždíme na parkoviště, od kterého jsme vycházeli před dvěma dny na pěší výšlap a čeká nás 6 km asfaltové cesty nahoru.

Cesta je kupodivu v pohodě, stoupání není až tak šílené a tak se jede v pohodě. Hrom pořád burácí, ale stále neprší a při pohledu dopředu to vypadá, že by ani pršet nemuselo. Po polovině trasy se nám otevírá celé údolí a kolem nás jsou všude pozůstatky stoleté laviny, která se tady před rokem prohnala. Je to neuvěřitelné, jakou sílu musela mít. V údolí kolem potoka jsou ještě několikametrové vrstvy sněhu, které jsou přikryty větvemi a jehličím a tak se tam udržuje chlad. Děláme nějaké fotky a Tomáše opět napadá, že se půjdeme vykoupat do tůně Smrečianky. Já odmítám, protože je kolem 18°C a ikdyž jsem zahřátý a zpocený, tak se na to necítím. Ovšem Pavel nadšeně souhlasí, takže kluci zastavují na dřevěném mostku, shazují věci a noří se do ledové vody. Já je fotím a nějak mě netrápí, že se dneska nekoupu. Po osvěžení na sebe kluci hážou věci a dojíždíme zbytek cesty k Žiarské chatě (1283 mnm). Tady začíná docela pofukovat a teplo opravdu není, takže si jdeme sednout dovnitř do chaty. Jsme tady sami, topí se v krbu, tak se po posilnění polévkou a pivem jdeme k němu vyhřát. Počasí nám přeje a chvilkami to vypadá, jako kdyby se sluníčko chtělo přes mraky prodrat.

Po hodince odpočívání se už těšíme na sjezdík dolů. A jak jinak, pojedeme po turistické stezce. Oblékáme si větrovky a vyrážíme. Po pár set metrech odbočujeme z asfaltu na kamenitou stezku a hned zpočátku jsme nuceni přes pár míst nést kolo pěšky. To ale nevadí, protože už za chvíli se dostáváme na pohodový povrch. Uděláme nějaké fotky, stavíme kolo na zadní, ikdyž je pod námi strmý třicetimetrový svah. Nádherný technický sjezd si užíváme a dokonce sjíždíme i kamenitou stezku, po které když jsme šli před dvěma dny, tak jsme si nebyli jisti, jestli je to jetelné. Kola sice dostávají zabrat, kliky a ráfky jsou odírány kamením, ale nám to nějak nevadí, ten adrenalin za to stojí. Sjíždíme až ke spodní asfaltové vrácečce a dáváme si ještě jeden krátký úsek lesem. Tady je plno kořenů a já si nenajíždím moc dobře, vypíná se mi jedna noha z SPDéček a já se natřásám v terénu jak koza. Mám už ten pocit, že je to všechno v prdeli a že to bude docela bolet, ale nějakým zázrakem to ustojím a zkratku nakonec zvládám. Tomáš s Pavlem se mi smějí, ale to se dalo předpokládat.

Zbytek cesty už sjíždíme asfaltem a za parkovištěm opět odbočujeme na Tatranskou magistrálu a čeká nás výšlap. Ale opět to celkem pohodově zvládáme, pak se chvíli houpeme a dostáváme se zpátky k brodu. K našemu „velkému potěšení“ už tak rozdupaný a rozbahněný úsek krávy prošly ještě jednou a my se spíše bahníme, než šlapeme na kole. Ale přesto všechno se smějeme a je dobrá nálada. Po chvilce je to nejhorší za námi, dostáváme se opět na louku a odtud nás čeká krásný a dlouhý sjezd polní cestou po pastvinách až do Jalovce a Trsteného. Tomáš jede první, já s Pavlem jedem za ním. Docela pěkně to ve vyjeté polní cestě ujíždí a tak se stane to, co se muselo stát. Jelikož moc nebrzdíme, tak v jedné zatáčce vidím přes dvoumetrovou trávu nejdříve Tomášovy nohy a poté jeho zadní kolo. Přijíždíme k němu a ten je kompletně od bahna a trávy a má drobné odřeninky. Stáhla ho jedná vyjetá kolej a už letěl. Naštěstí je i on i kolo v pořádku a zbytek vyřeší mýdlo, prací prášek a voda. No už sjíždíme trochu opatrněji a za chvíli přijíždíme ke statku, kolem kterého projíždíme v kalužích vody a zanedlouho vyjíždíme na hlavní cestu za Bobrovcem. Domů zbývají nějaké tři kilometry a po příjezdu nás čeká očista našich miláčku a pořádna sprcha. Maminka od Tomáše se ještě diví, že nejsme mokří, protože když šla ona bouřka, která nás honila, tak tady padaly trakaře z nebe. Večer zakončujeme grilováním pořádných flákot masa a pivečkem.

14.06.2010